|
Životopis Z tisku Tvorba Koncerty Fotogalerie Na stažení Vzkazy Odkazy |
|||||||
|
Jazz je přirozený pocit, říká kytarista Milan Kašuba (rozhovor) Brno - Zítra večer přijdou brněnští muzikanti a příznivci jazzu do Divadla Bolka Polívky pogratulovat k šedesátinám brněnskému jazzovému kytaristovi a skladateli Milanu Kašubovi. Na koncertě vystoupí Helena Blehárová, Láďa Kerndl a kromě jubilanta zahrají Petr Kořínek, Jan Beránek či Max Wittman. S každým z nich Kašuba hrál. Milan Kašuba je již několik desítek let součástí brněnského kulturního života. Jako jediný jazzman z Moravy vystupoval jako sólista pravidelně v pražské Redutě. "Nejvíc ze všeho jsem vděčný své rodině, že to se mnou - takovým bláznem - celou dobu vydržela," přehlíží se smíchem uplynulých čtyřicet let Milan Kašuba. Nyní jej mohou příznivci jazzu slyšet kromě jiného pravidelně jednou do měsíce v brněnském jazzovém baru'U kouřícího králíka. Máte spoustu energie a svítí vám oči. Šedesát by vám bádal málokdo. Je to jazzem? Myslím, že ano. Drží mě na nohou to, že člověka stále něco nutí a že hraji s lidmi, kteří toho nesmírně mnoho umí a ještě mi dávají energii. Jak jste se vůbec dostal k hudbě? Protože můj dědeček byl zlatník a měl obchod na Josefské ulici, nastoupil jsem ve čtrnácti letech do Prahy do učení na zlatníka. Dostal mě tam můj strýc, od maminky bratr, také zlatník. Ono popravdě řečeno se známkami, co jsem měl, bych se jen tak někam nedostal. Nebyl jsem žádný svatoušek, ale pořádný gauner. Předtím jsem chodil až do svých čtrnácti let do houslí, a že jsem s tím nepřestal, za to vděčím tatínkovi, protože když kluci začali hrát fotbal, housličky jsem strčil pod lavičku a hrál s nimi. Když přišel po dvou - měsících domů dopis, že do houslí nechodím, tatínek nic neřekl, nechal mě jít do hudební školy jakoby nic, a když jsem zase hodil housličky pod lavici a vběhl na hřiště, vynořila se z křoví jeho postava. Tehdy mě seřezal, že jsem se nemohl čtrnáct dnů posadit. K něčemu to bylo dobré. Od té doby jsem - se opravdu začal na housle učit hrát. Kdy jste se ale dostal ke kytaře? V učení: jeden hoch měl na internátě kytaru. Když jsem ji tehdy ve čtrnácti letech vzal poprvé do ruky, učarovala mně její barva, tón. Housle jsou přece jen jakoby sopránové, vyšší. Zamiloval jsem se do kytary. Bylo to něco jiného. Protože jsem na housle hrál celkem dobře, technika nebyla pro mě žádnou složitou záležitostí. Během roku jsem se naučil hrát tak, že jsem mohl začít hrát s kapelami. Koupil jsem si sešitek s akordovými značkami, v té době byly také všude k dispozici notýsky s písničkami Jaroslava Ježka, Ty jsem si všechny přehrál. S první kapelou jste si zahrál kdy? Když mi bylo asi šestnáct let, začal jsem hrát s pražskými amatérskými kapelami. V té době byl velmi oblíbený rock' n' roll. Nebylo to žádné světoborné hraní, ale otrkal jsem se tam. V Praze jsem měl možnost poznat různé kapely, které hrály v kavárně Vltava. Tady tehdy hrával Karel Krautgartner, jeden z nejslavnějších dirigentů naší éry, se svým Nonetem: Karel Velebný hrál tenor, Konopásek baryton, Holicar pozoun, Krautgartner na saxofon, zpívala Vlasta Průchová a Karel Hála. Do této kapely jsem se zamiloval, a tak jsem začal hrát jazz. Bral jsem žold tehdy asi sedmdesát pět korun na měsíc, vstupné do kavárny stálo osm korun, kafe stálo čtyři. Každý týden jsem tam jednou byl, a když bylo léto, kavárna byla otevřená do zahrádky a já jsem je poslouchal za plotem. Tam jsem zjistil co je to jazz, a bylo to opravdu fantastické. Takže jste rád, že jste skončil právě u jazzu... Jsem opravdu rád, protože to je hudba, která člověka obohacuje o improvizaci, jé to bezprostřední muzika, která dává vždycky jiný impuls, a atmosféra se vytváří přímo s publikem. Nic zinscenovaného. Je to hudba, která povznese náladu, spojí se s publikem v jednolitý celek a vytváří hodnotu v momentálním prožitku, který má nejenom muzikant, ale i lidé, kteří tu muziku poslouchají. A to Je ten j hlavní pocit, když zjistím, že lidem něco dávám. Kterou etapu svého muzikantského života máte nejraději? Rád vzpomínám na pražskou Redutu. Tam jsem se setkával s muzikanty, kteří byli na velmi vysoké úrovni. Pražská Reduta spadala tehdy pod Pragokoncert a ten velmi pečlivě dbal na to, aby se do Reduty nedostal - někdo, kdo nemá úroveň. Reduta v Praze byla vrchol jazzové scény. Věnoval jste se po vyučení jen hraní, nebo přišlo i na řemeslo? Po vyučení jsem musel nastoupit do práce. Každý den jsem chodil na půl sedmou, když jsem mohl, nadehnal jsem si čas a domluvil se s mistrem, že budu dva dny mimo. Tehdy byla jiná doba, nikdo se na nic neptal. Když jsem řekl, že si odskočím, tak jsem si odskočil a šel dopoledne nahrávat do rozhlasu. Odpoledne jsem hrál v kavárně Opera s Jirkou Jelínkem, večer s Tondou Jetelinou a potom jsem šel třeba ještě do Roxy baru. Byl jsem mladý a měl jsem plno energie. Vydržel jsem to asi tři roky. Tehdy se v Brně hrávala živá muzika, až do roku 1973, asi na čtyřiceti místech; Kavárna Slavie, Evropa, Krokodýl, Tramín, Bollero, Varieté Rozmarýn, kavárna Melodie, Stadion. A hrál se nejen jazz. V Jé době se slučovalo všechno v jedno. Jestli to byl jazz nebo swing nebo dixiland, rock' n' roll, bylo to jedno. Kde byla možnost, tam jsem hrál. Střídal jsem, všechny kapely. Hrál jsem třeba s Antonínem Jetelinou, Jardou' Zvoníkem, Leonem Slezákem. Jak se snesla profese zlatníka s jazzem? Mají něco společného? Opojí je to umělecké řemeslo, které by mělo lidem něco dávat. Hlavně se v tom nesmí vidět jen peníze. Jestli to někdo tak má, tak je to velký omyl. Jazz nejsou peníze. Všichni ti kluci hráli zadarmo nebo za mizivé procento. Všichni takzvaní profesionálové by za ty peníze nešli, protože si myslí bůhví co, ale ono to v tom není. Dnešní doba bohužel řemeslo zprofanovala natolik,,že se z něj stává kšeft. Rukodělné práce ubývá, všechno se dělá na strojích, a to je to stejné i v hubením projevu. Všechno se dělá na počítačích, aby se co nejvíc ušetřilo, rozpustily se rozhlasové orchestry. Umělecká a rukodělná schopnost lidského faktoru je ale nenahraditelná, ať si kdo chce co chce říká, Na housle jste se učil sedm let, nechtěl jste někdy studovat hru na kytaru? Ne. Housle dají obrovské možnosti a teorie mi byla jasná. Potom jsem si všechno osvojoval sám, až do roku 1962, kdy jsem začal dělat hudbu profesionálně a nastoupil jsem do divadla Večerní Brno. V té době vzniklá krizová ekonomická situace a to se vždy projeví na naftě nebo zlatě. Tím momentem nebyla práce pro zlatníky, tak jsem se začal živit muzikou. Na jakou kytaru hrajete? Tuhletu kytaru stavěl brněnský houslář pan Kužel. Mám ji od roku 1957. Nikdy jsem netoužil po nové. Je to Gipson, ručně precizně dělaný, lepší nemůže být. Jaká byla atmosféra kolem jazzu v době, kdy jste začínal? Jazz je stále stejný a lidé kolem něj taky. Je součástí citových záležitostí. Přesto mám pocit, že jazz v tuzemsku je až na výjimky pojímán příliš akademicky, zatímco velikáni světového jazzu, B. B. King nebo třeba Dizzy Gilespie, jsou kromě jiného komedianti, umí si na jevišti udělat ze sebe legraci. Zdejší folklor je také přirozená záležitost a u nich je přirozenou záležitostí jazz. A v tom je hlavní pocit. Přirozenost musí dávat najevo přirozený projev. A pokud není přirozený, ale afektovaný, vymyšlený, není to ono. Vyumělkované je to, že někdo dělá z jazzu něco nad, ale není to tak. Každá věc má být zcela přirozená. Když jsem nedávno natáčel v jabloneckém studiu desku s Jaromírem Nohavicou, měl jsem z toho velmi krásný pocit. Náhle jsem si uvědomil, že tam nešlo o nic. Vytvořilo se tam naprosto volné prostředí. Je to nějaká nová cesta, když jazzový kytarista natáčí s muzikanty, kteří hrají jiný hudební žánr? Měl by se jazz objevovat i jinde? To je nutné. Když hraji s kapelou, která hraje folk nebo country, zahraji jiným stylem. Tím se učím, získávám zkušenosti. Jazz se často objevuje i v hudebních formách devadesátých let: Všímáte si toho? To je velmi zajímavé. Svět se totiž svým způsobem zmenšuje. Masmédia přibližují jednotlivé kontinenty k sobě, a to nejen v oblasti hudební. Když Dvořák jel do Ameriky, věděl dobře, proč tam jede. Získával zkušenosti díky tomu, že tam měl jiný pocit, jinou hudbu, kterou přenesl do evropské kultury. dnes je jazzová muzika propojena s peruánskou, čínskou, japonskou a třeba i indickou hudbou. Všechno se mezi sebe.začleňuje. Je nesmysl uzavírat se sám do sebe. Kromě jiného jste také učitel. Učíte jazzovou kytaru na brněnské hudební škole. Není to v tuzemsku výjimečné? Myslím, že to u nás není nic výjimečného. Všichni ti muzikanti, kteří tady jazz hráli, cítí jakousi morální povinnost předat to dál, a proto pomáhají mladým muzikantům. Baví mě to, protože jsem zjistil, že ti žáci mají opravdu o nástroj zájem. Kde se ale mohou učit hrát jazz qIl!ídí lidé, kteří zrovna nejsou z Brna nebo Prahy? Mimo větší města je to asi problém. To už je složitější. Brno bylo ale výjimečné. Dlouhá léta tady fungoval Orchestr Gustava Broma. Zanechal po sobě nějaký odkaz? Všichni, kdo dnes jazz děláme, jsme byli součástí brněnského kulturního dění a obzvlášť hrát s orchestrem Gustava Broma byl pro mě vždycky obrovský zážitek. To byla kapela na špičkové úrovni. Teď působí na Slovensku se slovenským kapelníkem. Jak to vypadá s jazzem v Brně teď? Říkal jste, že v šedesátých letech se tady hrála muzika na čtyřiceti místech... Jazzových kapel je dnes hodně. Myslím, že víc, než jich bývalo dřív. Nechci ale mluvit neomylně a důležitě, to by byla volovina. Zkrátka nevím, jak to s jazzem dopadne, ale věřím v jednu věc: v dobrou muziku. Věřím v to, že pokud muzika vychází z lidí, kteří ji ovládá jí a mají k ní dobrý vztah: nemůže zaniknout, protože těm druhým dává impuls do života. Při dnešním shonu je důležité, aby existoval koutek, kam se půjdete uvolnit. A to, že mladí hrají Jazz, je obrovský úspěch a mám z toho nesmírnou radost. To je jistota, že jazz půjde dopředu. Zdroj: MF Dnes
Zdroj: Muzikus |
|||||||